Možná si říkáte, proč se vlastně pachatelé vrací na místo činu, to jsou tak blbí? Vždyť, když něco někde provedu, tak uteču a obloukem se tomu místu vyhýbám, ne? Ale někdy jsou důvody, proč se tam vrátit, jedním z nich třeba může být snaha o zahlazení stop…
Jako každý den jsem ráno vyrazila na procházku. Můj syn totiž spí pouze v kočárku. Nevadí mi to, mám procházky ráda a navíc bych stejně musela ven vyvenčit našeho hafana. Mám svoji trasu, ale nejdříve se musím vyškrábat na ten velký krpál, což s tím kočárem není úplně jednoduché.
Po několika uf, ach a ejch jsem konečně na kopci a kochám se výhledem. Krásný pohled mi však začíná kazit jeden takový pocit, zatím ignoruji a jdu dál. Hafan si běhá a synek spinká, počasí na procházku naprosto ideál, jdeme dál, ale ten pocit je čím dál neodbytnější. Co ale s tím? Přece teď nepůjdu domů, zase z toho kopce a pak zase do toho kopce, navíc si začínám myslet, že už bych to ani domů nestihla. Támhle je takové sympatické křoví, to by mohlo vyjít. Skáču ke křoví, rychlé rozhlédnutí a už se chystám si stáhnout kalhoty.
Haf… haf…
Ježíši, co se děje, z ničeho nic se mi před očima zjevuje cizí pes. A kde je pes, tam bude i majitel! A ano, už vidím i pána. Rychle opouštím křoví a dělám jakoby nic… Beru kočár a psa a jdeme dál… jenže teď už vím, že domů to nedám a za chvíli mne cesta zavede na silnici, takže mám poslední šanci. Támhle u toho plotu by to asi docela šlo… Vypadá to, že pán se psem šli jinudy, mám tedy poslední šanci.
Takže šup, stáhnout kalhoty a rychlá akce. Jenže při těch všech starostí mi došlo, že se nemám, čím utřít. Jasně, vlhčené ubrousky, které má k dispozici přece každá matka. No to snad ne! Vypadá to, že padly za vlast při poslední synově kakastrofě, ale co moje kakastrofa?! Nezbývá mi nic jiného, než si sundat ponožku.
Haf… haf…
No to snad ne, zase ten čokl. Když odhazuji ponožku a natahuji kalhoty, tak pán už je v mém dohledu. Nezbývá než vzít „nohy (a zbývající ponožku) na ramena“ a spěšnou chůzí opustit místo činu.
Uf, dost se mi ulevilo fyzicky, ale psychicky vůbec. Pořád mi jede v hlavě, co ten chlapík asi mohl vidět a že jsem to tam měla nějak zamaskovat. Procházku si vůbec neužívám. Nakonec mi to nedá a stejnou cestou se vracím domů.
ONO místo dobře poznávám, hledám tedy nějakou větev nebo listí. Když v tom…
Haf… haf…
No to už je fakt moc, zase ten stejný pes a stejný pán! On mě snad sleduje nebo co? Pohled mám zapíchnutý do země před sebe, když se s pánem míjíme. Beru kočár a psa a zdrhám domů. Cestou přemýšlím, zda stačí když se odstěhuji na druhý konec republiky zítra, a nebo to mám udělat ještě dnes… :). No dobrá, tak jsem se nakonec neodstěhovala, ale hooodně dlouho jsem nosila jinou bundu a nedívala jsem se sousedům do očí :D.
Tento příběh zveřejňuji anonymně, asi chápete proč :D. Nicméně mi to připomnělo jednu mojí historku, kdy jsem měla podobný problém. Byli jsme tehdy s manželem a synem na pískárnách a zkrátka nebylo kde… Vedle cesty byla taková říčka, no spíš mi to přišlo jako tůně. Tak jsem si čupla hned u ní, manžel s kočárem hlídal mezi tím na cestě, zda někdo nejde. Byla to pro mě velká úleva, když jsem k němu přišla zpátky na cestu, že jsem to tak rychle a nenápadně stihla, když mě zaskočila jeho otázka:
„Viděla si ty vodáky, co plavali kolem tebe?“
Asi jsem byla tak zabraná do akce, že neviděla a vlastně jsem za to ráda, protože vůbec nevím, co bych udělala :D.
Také máš zážitek, se kterým by ses chtěla podělit s ostatními? Napiš mi 😉
