Tenhle příběh se stal mému manželovi v době, kdy jsem byla v porodnici a on slavil narození našeho syna…
Můj manžel na děti nikdy moc nebyl, ne že by je vyloženě neměl rád, ale nijak jejich přítomnost nevyhledával. Jistě, že byl rád, že jsem těhotná (ostatně jeho účast byla samozřejmě dobrovolná :D), ale nebyl kdoví jak nadšen z toho, že mi má třeba mluvit na břicho. Ani z mého období hnízdění, kdy jsem si namyslela speciální malbu do dětského pokoje. To mimochodem dopadlo tak, že si na to vzal týden dovolenou, vše vymaloval dle mojí představy, a pak se mu to celé sloupalo (nedostatečná penetrace), což jsem samozřejmě oplakala. To byla další věc, kterou jsem mu dávala zabrat, výkyvy nálad a emocí, které se mnou cloumaly – jednou jsem se dokonce rozbrečela, když dal příliš nahlas televizi… (A mimochodem ten náš dětský pokojíček prozatím stejně nepoužíváme, je z něj manželova kancelář mixnutá se skladištěm a syn zatím vesele „okupuje“ naši ložnici :-). Ale ty veselé samolepky zvířátek – to byla alternativa, se kterou manžel přišel místo toho mého nápadu, jsou moc krásné :-))).
Po tom všem asi chápete, že porod byl pro mého manžela docela vysvobození a to je třeba pořádně oslavit. I když, jak všichni víme, tak porodem to vše teprve začíná :-D. Byli jsme domluvení, že manžel bude při tomto vzácném okamžiku přítomen. Nijak nejásal, ale ani neprotestoval. Nicméně těžká doba covidová do toho zasáhla a on kvůli čekání na výsledek covid testu přišel o pět minut později… Že jde pozdě v tu chvíli nevěděl, a tak ho napadla myšlenka, že zapne v mobilu kameru a tuto mimořádnou chvíli, zrodu našeho potomka, zachytí… No, ještě že to nakonec neudělal, protože jak přišel těsně „po akci“, tak se mu naskytl pohled, který by rozdýchal jen málokterý muž (asi tak týden se mi nepodíval do očí :-D). Dveře do porodního sálu byly totiž přímo naproti mě. Nicméně, i tak stačil jediný pohled na to malé miminko a byl lapen…
Já jsem rodila 29. dubna, byl to čtvrtek a další den se slavila májka, což byla skvělá příležitost tyto oslavy spojit… Manžel za mnou každý den chodil do porodnice, takže mi v pátek o plánované party řekl. Oběma nám bylo jasné, že mu bude zítra dost blbě, ale narození syna se přece musí pořádně zapít, ne? Jen doufá, že nás z porodnice pustí až v neděli, protože by si rád v sobotu odpočinul.
Zcela výjimečně na manžela večer vůbec nemyslím (mám jiné starosti), a proto mne o to více překvapuje, že mi píše smsky ohledně toho, co se děje. To totiž jinak nedělá. Že by začal být s narozením syna přece jenom zodpovědný? Uvěřím tomu, až to uvidím. Venku se baví asi docela dobře, jak už jsem zmínila, tak je Májka. V terénu je mnoho známých a kamarádů. Manžel zakotvil u nějakého ohně.
Pokouším se spát, což mi moc nejde, Karlík naštěstí spinká pěkně, tak na něj alespoň koukám (škoda, že mu to pěkné spinkání dlouho nevydrželo :-D)). Asi jsem na chvilku zabrala, když mě probouzí lehké kňourání. To asi jen nějaký sen. Venku už je dávno tma a začíná drobně poprchávat. Copak asi dělá manžel? Ale že by, další sms? Je vidět, že již není úplně střízlivý, ale žije. To jsem ani nevěděla, že někdy v této době se manžel dojímá a vysvětluje všem bezdětným, jak je to úžasné být rodičem a jak to pochopí, až také budou mít své dítě. Ano, přesně takové ty řeči, které všichni bezdětní fakt milujou :-D.
Snažím se opět zabrat, pravidelný zvuk bubnujícího deště o parapet mne docela ukolíbává.
Prásk!
Teda, to byla rána. Kája naštěstí spí. Venku to vypadá na boží dopuštění. Prší jako blázen! Vidím další sms od manžela. Tak to vypadá, že pěkně zmokli, ale už se jdou schovat. To si dokážu představit. Můj manžel je vždy gentleman a všechno oblečení, které měl, určitě půjčil moknoucím slečnám, o to víc jsem ráda, že už je pod střechou. Poslední, co teď chci je, přijít s prckem domů k nemocnému tatínkovi. Zbytek noci už je klid, tak hádám, že nějak dorazil domů a bude dlouho vyspávat.
Těsně před obědem mě ale manžel překvapí v návštěvní místnosti. Vypadá jako kdyby šel rovnou z kalby do porodnice. Vypráví mi o včerejší noci. Jak začalo pršet, tak svoji vestu dal nějaké slečně (přesně to jsem předpovídala). Později, když šel domů u dveří zjistil, že nemá klíče. V žádné kapse je nenašel. Na noc šel tedy ke kamarádovi a společně celé ráno objížděli místa, kde manžel včera večer byl. Vypadá to, že klíče byly v té vestě. On si ale nevzpomíná, komu tu vestu dal. Teď má už jen malý zbytek baterky v mobilu, kterou si šetří na poslední hovor zámečníkovi. Je mi ho vážně líto, vypadá, že mu fakt není nejlépe.
Po pár hodinách se mu pokouším dovolat, leč marně, volané číslo je dočasně nedostupné. To je divné, ale chápu, asi byl tak unavený, že si šel rovnou lehnout a mobil si nenabil. Až o dalších několik hodin později mi volá a vypráví, co se dělo. Když už byl u dveří a právě se chystal zavolat zámečníka, tak ho překvapil jeho tatínek. Měl sebou nářadí a byl plný odhodlání a motivace, že ty dveře zkrátka otevřou.
No to snad ne, jak se to jen dozvěděl???
Myšlení v tomto stavu fakt bolí, ale matně si vybavuje, že měl ráno hovor se svojí maminkou a ta si rozhodně nenechá nic pro sebe :-).
Nechápejte mého manžela špatně, samozřejmě je to od tchána moc pěkné, že mu přišel na pomoc. Ale něco vám o mém tchánovi povím. Je to velmi hodný člověk, ale upřímně řečeno, není až tolik šikovný a navíc nad jeho řešeními různých oprav v jeho domě občas zůstává rozum stát. Například, když v domě pokládal novou podlahu. O nerovnosti povrchu ani nemluvím, ale co mě opravdu zarazilo, bylo jeho zajímavé řešení lišt. On lišty nekoupil, je to přece zbytečné. Celou situaci vyřešil tak, že zbytky podlahy nařezal a přilepil je ke zdi. Nebo jeho zajímavé řešení dárku pro tchyni. Tchyně si přála na zahradu lehátko. Není nijak náročná, chtěla zkrátka obyčejné polohovatelné lehátko, aby se mohla opalovat. Ale pro tchána je naprosto zbytečné takovéto věci kupovat. Vzal tedy pár prken, které zbouchal a vytvořil něco, co nejenže není pohodlné ani polohovatelné, ale bylo to příliš těžké a tchýně ho nedokázala ani natočit ke slunci, natož někam přemístit.
No, takže se on a můj manžel pokusili otevřít dveře. Což docela trvalo. Chudák můj manžel s kocovinou neměl ani sílu něco namítat. Po celém baráku se ozývaly hrozné rány a sousedi už si začínali stěžovat, co se to v domě děje a kdo se to v sobotu odpoledne pokouší zbořit v bytě všechny zdi. Po asi dvouhodinové práce mého tchána a jeho vrtačky byly dveře stále zavřené, nicméně již stejně nevypadaly, že by ještě někdy byly k použití. Ve stejné době dosáhla manželova trpělivost neúnosné hranice, takže zbytky dveří nakonec rozkopl. A to, co zbylo již dveře vůbec nepřipomínalo, natož, aby to ještě někdy plnilo svoji funkci.
Takže tam teď sedí, unavený, s bolavou hlavou, v našem bytě bez dveří. No paráda, ideální prostředí pro miminko :-D. Tchán jel naštěstí koupit dveře nové, takže do zítra již prý bude vše v pořádku.
Teď možná čekáte, že bude konec, ale tohle vše mělo ještě překvapivý závěr. Nové dveře namontovali a manžel se těšil na klidný večer, k tomu si objednal také hotové jídlo. O pár minut později, když si pro jídlo šel dolů, tak se jen tak letmo podíval na nástěnku, co máme v domě v přízemí a tam visely jeho klíče! Ono to totiž vůbec nebylo tak, jak si myslel. On ty klíče sebou vůbec neměl, ztratil je už před barákem v trávě a tam je našel sousedky pes…
Po pár dnech se mi můj manžel zeptal, zda mi nevadí, že ty naše nové dveře nemají kukátko a že by ho do dveří udělal. „Bože, jenom to ne!!! Žádné kukátko nechci, nepotřebuji. Nikdy!!!“ Divíte se, že takováto reakce? On totiž můj manžel má tu šikovnost po svém tatínkovi :-D.
