Když někdo odloží dovolenou kvůli nemoci dítěte, to se opravdu stává… Když někomu uletí letadlo, to se bohužel může stát… Když má letadlo zpoždění, není až tak mimořádná událost… Ale pokud se vám stanou všechny události v rámci jedné dovolené, plus mnoho dalšího, tak to už je vážně smůla na třetí.
Co se vám vybaví, když se řekne dovolená? Mě rozhodně moře, nějaký drinčík, dobré jídlo, klid a pohoda. Když jsem byla mladá, tak jsem jezdila s kamarádkou k moři. Pěkný hotel, all inclusive, opalovačka, válečka. S mým manželem začaly mé dovolené být kapku dobrodružnější, on na ty válečky moc není. Ale vždy jsme to nějak nakombinovali, abychom byli spokojení oba.
„Co kdybychom jeli letos na dovolenou k moři?“ zeptal se mě manžel. Jééé, dovča u moře, naposledy jsem byla na takové dovolené ještě před těhotenstvím. Navíc Kájovi už budou dva roky, tak proč ne. Po zvážení našich možností jsme vybrali takovou destinaci, která není moc vzdálená, abychom dlouho neletěli. Malta se zdá jako ideální volba. Už se vidím, jak ležím na pláži, odpočívám, večer si s manželem sedneme na terásku s vínečkem. Prostě pohoda.
Začala jsem tedy googlit cestovky. Manžel však není velký fanda příjemného pohodlí hotelu a all inclusive. „Koupíme si zvlášť letenky a ubytování přes Airbnb a ušetříme“, říkal. Vybrali jsme tedy termín na 9. června, zaplatili letenky, ubytování, zálohu za parkování na letišti a zálohu za půjčení automobilu na Maltě. Jistě že jsem měla obavy, aby syn náhodou neonemocněl, proto jsem už 14 dní před termínem přerušila veškeré jeho kolektivní aktivity v uzavřených prostorách. Nebyli jsme zavření doma, ale byla jsem více opatrná, chodili jsme hodně ven a do přírody. Což se nám ale nevyplatilo, protože Kája při jedné procházce lesem chytil klíště. No bezva, snad jsme ho vyndali včas a nebude to mít žádné následky. Samozřejmě jsem si okamžitě vyhledala, jaké jsou možnosti.
Konečně nastal čtvrtek 8. června, takže zítra ráno vše dobalit a v poledne jedeme. Odlet máme z Vídně, cesta bude dlouhá. Šla jsem uspávat, ale něco se mi nezdálo. Kája měl podezřele teplé čelo. Nedalo mi to a přece jenom jsem mu teplotu změřila – 37,5. A do pr… S velkými obavami jdu do postele ke Kájovi. V noci je to ještě horší, má horečku a navíc začal zvracet, chudák malý. Nic v sobě neudrží. Hned ráno jsme jako první v ordinaci pediatričky. Hned mě samozřejmě napadá první fáze klíšťové encefalitidy. Ještě v čekárně se Kája třikrát pozvracel, chudák manžel to schytal. Kája i manžel jsou oba celí poblití. Kája dostal injekci na zastavení zvracení, ale doktorka se moc optimisticky netváří. Ohledně klíšťovky je brzy cokoliv řešit, i odběry krve jsou zbytečné. Kája má celý den horečku, je úplně vyřízený. Dneska fakt odlet není možný. Utíká nám čas a musíme se s manželem rozhodnout. Buď zrušit nebo posunout. Něco mi říká, že to nemáme vzdávat, tak hlasuji pro posunutí. Manžel tedy přebukovává letenky (což stojí skoro 10 tisíc), ruší ubytování, ze kterého se nám vrací asi třetina, propadají samozřejmě zálohy za parkování a půjčení auta.
Příští odlet máme na čtvrtek 15. června. To už bude Kája určitě zdravý a fit. Večer si s nadějí s manželem sedáme k počítači a hledáme nové ubytování. S novými letenkami manžel rovnou optimisticky zakupuje i pronájem automobilu a našel nové parkování (bohužel už dražší).
Kája opravdu přestal zvracet, horečky také ustupují. Ale objevila se rýma a kašel. Čas na vyléčení však ještě je a ve středu už je téměř zdravý. Mám trochu obavu o ouška kvůli tlaku v letadle, proto si ještě půjčuji od sestry atb kapičky na zánět středního ucha.
Je středa, máme sbaleno a vše nachystáno. Poslední zbytky jídla jsme rozdali sousedům, aby nám to nesmrádlo v ledničce a ráno vyrážíme směr Vídeň. Říkám si, že tentokrát to klapne, stále se mě drží moje krásná představa pohody na pláži a příjemných večerů s manželem.
To co následovalo, si vlastně do teďka nedokážu racionálně vysvětlit. I přes kolony a traktory přece jenom přijíždíme jakž takž v rozumný čas na parkoviště. Čekáme však ještě na bus na letiště a pak přišla ta neuvěřitelná fronta na odbavení zavazadel. Když jsme se konečně dostali na řadu, tak nám pracovník oznámil, že nám zavazadla již neodbaví – je pozdě. Naše zoufalé pohledy a prosby nejsou nic platné. Máme dva menší kufry, dva batohy, kočárek a stan na pláž. Pán nám tedy radí, ať ještě zkusíme projít přes pasovou kontrolu a vzít vše do letadla na palubu. Běžíme tedy na pasovku, jenže kufry samozřejmě nemohou projít, protože tam mám věci, které na palubu letadla zkrátka nepatří. Dvě „moc milé“ pracovnice mi kufry otevírají a velmi volným tempem z nich vše tahají. Vidím, jak mi berou všechny krémy, opalováky, poopalováky a další věci. Naštěstí vše pro děti je povolené. Je moc dobře, že jim nerozumím, protože úplně cítím, jak mě pomlouvají. Manžel zatím běží zdržet let. Přibíhá ke mě naprosto uřícený zrovna ve chvíli, kdy mi milé dámy ještě dělají test na drogy. Bacha na mě, pašeráka a překupnici opalovacích krémů!
„Máme na to pět minut, je to přes celé letiště, utíkej!“
Věci hážu do kočáru a běžím, kvůli chybějícímu opasku mi padají kalhoty, ale na to nedbám. Jednou rukou tlačím kočár a druhou si přidržuji kaťata. Super, už vidím gate a někdo tam stále sedí. To sice sedí, ale oznamuje mi, že nám to uletělo o dvě minuty. Manžel dobíhá ve chvíli, kdy já už hystericky pláču na zemi. Lidi koukají, ale mě je to jedno. Stevard mi nabízí vodu. Radši bych si dala panáka nebo nějaké drogy, ale ty, jak už víme, bohužel sebou nemám… Tak co teď? Manžel tedy jde zpátky k přepážce do té šílené fronty a já tam zůstávám s Kájou, kufry a všemi těmi věcmi rozházenými kolem.
Kája má překvapivě skvělou náladu. Na to že jindy nemá rád změny, nové prostředí, návštěvy také moc nemusí, tak je nadšen. Pobíhá po letišti a zkoumá. Asi po dvou hodinách mi manžel volá, že přebukoval let na zítra, už se ale za mnou nedostane, takže musím se všemi věcmi a Kájou přes celé letiště. Díky bohu za kočárek. Jen ten klučík, kdyby lépe spolupracoval :D, ale ono je toho tady tolik na objevení a zkoumání…
Tak co dál? Manžel se ještě pokouší získat naše krémy zpět, ale paní už jen stroze oznamuje, že jsou vyhozené a ona se přece v koši hrabat nebude.
Už se nechci vracet domů a zítra tuto cestu absolvovat znovu, hlasuji pro hotel. Jsem zpocená jak myš, chci se někde zavřít, vyplakat, taky umýt a spát. Jdeme tedy do letištního hotelu. Šest tisíc za noc… fíha… To asi ne. Ale mají tu wifi, takže manžel aspoň zkusí vyřešit vše potřebné, posunout termín půjčení auta, zkusit vyřešit parkování, napsat majitelům ubytování a další. Trvá to tak dlouho, že se z toho Kája po*ral. Aspoň jim tam ten pěkný a luxusní hotel, na který nemáme, trochu zasmrádneme :D.
Konečně tedy vyrážíme k autu, na parkovišti však není žádná obsluha, vše funguje elektronicky přes bránu. Je to problém, protože když si pípneme odjezd, tak už nás druhý den na parkoviště brána nepustí. Je zde pouze nějaký automat s tlačítkem na přivolání pomoci. U něj potkáváme další Čechy, kteří prý na obsluhu čekají již skoro hodinu. Konečně přijíždí pán, s námi se vůbec nemaže, zkrátka to nejde a diskuze není možná. Stejně nám nic jiného nezbývá, s těmi kufry a Kájou se nám nechce trmácet busem a hledat hotel.
Vzdáváme se tedy parkování a jedeme, začíná se stmívat. Jediné, po čem nyní toužím je sprcha a postel. V autě mi však manžel povídá: „Miláčku, slib mi, že se na mě budeš zlobit až po dovolené.“ Co to povídá, zlobit, on za to přece nemůže. „Já jsem si před chvílí vzpomněl, že vlastně nemám sebou řidičák a pokud si tam budeme půjčovat to auto, tak to může být problém.“ Nemám sílu na to, se rozčilovat. Jedeme tedy domů. Přijíždíme v noci. Kája je naštěstí tak unavený, že se mi ho podaří přesunout z auta rovnou do postele. Já se jdu vrhnout na ty kufry, musím vše přebalit a nachystat na ráno. Mám hlad, doma není nic k jídlu, jsem unavená a naštvaná. Manžel ještě kupuje nové parkoviště u letiště, samozřejmě dál a dražší.
Ráno vyrážíme o dost dříve, cesta dobře utíká, na parkovišti hned čeká vůz. Utíkáme se odbavit a v klidu si sedáme na jídlo. Vše funguje a my si říkáme, že se štěstí obrací na naši stranu. Káju výlet opět baví, objevuje nová zákoutí, která včera nestihl objevit.
Nastupujeme do letadla a já si říkám, že by? Konečně? Jen koukám, že sedadla máme každý úplně jinde. To mám jako dát Káju na sedačku k cizím lidem a jít si sednout do jiné řady… To asi neklapne. Naštěstí po domluvě se stevardkou a pasažéry sedíme všichni spolu. Kája si hned v letadle nachází nové kamarády. Za námi sedí paní z Čech a blbnou tam spolu. Kája se také často prochází po letadle, podle mě to dělá proto, že ho všichni obdivují a dělají na něj cukrbliky.
Jsme na Maltě, fouká tady dost vítr. S pozitivním přístupem jdeme řešit půjčené auto. Pozitivní přístup nám velmi rychle mizí, protože domluva tam není žádná. Po hodině a půl to vzdáváme a půjčujeme si na tři dny jiné auto. To je snad nejmenší auto na Maltě, jen tak tak se nám do kufru vejdou zavazadla. Kočárek a zbytek věcí musíme dát na přední sedačku. Na Maltě se jezdí vlevo. Můj manžel, za jiných okolností, velmi zkušený a sebevědomý řidič, se děsí každého protijedoucího auta (to je jako já v u nás doma :)). Pokaždé, když chce zařadit, tak místo toho otevře dveře :D. Po jízdě smrti se v noci konečně dostáváme na ubytování. Vypadá pěkně, máme k dispozici celý byt s několika pokoji. Vybírám pokojíček pro Káju a snažíme se ho rychle uspat, už je přetažený a my taky. S manželem jsme si ještě před spaním zakázali mluvit o všech událostech, které se do teď staly a jsou zapovězeny i veškeré citoslovce jako Ach, Ejch, Ouch, Bože apod. S velkou nadějí, že všechnu smůlu už máme vybranou hladová a unavená usínám…
Kykyryký, kykyryký…
Co to má jako být? Jsou tři hodiny ráno! Kykyryký, kykyryký, bééé, bééé… čtyři hodiny ráno, přidává se beran… V půl šestý už to nedává ani Kája a s pláčem se budí. No bezva, jsme nevyspalý a máme hlad, vyrážíme tedy na snídani. Maltská městečka nejsou moc friendly pro kočárky, velmi úzké silničky s ještě užšími chodníčky, pořád samé z kopce a do kopce. Nebydlíme zrovna v turistickém centru, takže toho tu moc není, přesto něco po chvíli hledání nacházíme. Cestou ještě nákup (s manželem si kupujeme vínko na ty naše večerní sedánky) a hurá na pláž. Vybírám jednu, která je prý menší, ale o to krásnější (prý). Už se těšíme, moře, pláž, pohoda a klid. No? Pláž nic moc, aspoň že Kájovi se líbí VELKÁÁÁ VODA.
Odpoledne spí Kája hodně dlouho, chceme ho nechat, aby to dospal a proto pak vymýšlíme snadný výlet do tichého města. Je to fajn, hlavně tam mají pěkné dětské hřiště, který Kája velmi oceňuje. Jen ten vichr z hor, je docela zima… Jsme unavení a těšíme se do postele. Při parkování u domu však manžel trochu odřel auto. Upss. Jsme unavení, ale ještě přesouvám Káju do jiného pokoje, kde není kohout tolik slyšet. Padám do postele…
Kykyryký, kykyryký, bééé, bééé…
ten hajzl začíná dnes už v jednu ráno. Mít tak šutr, kládu, pistoli, granát a potkat toho kohouta… To jsou krásné myšlenky na spánek :).
Ráno vyrážíme na jinou pláž – Golden bay. Je to velká písečná pláž, celkem komerční, ale Kájovi se líbí. Dlouho tam netrávíme, protože chci Káju brzy uspat, abychom odpoledne ještě stihli nějaký výlet, dokud máme auto. Bohužel Kája na tohleto výletování a panorámata moc není. Vzali jsme si s manželem dlouhé kalhoty, kvůli tomu vichru, ale ten tentokrát nepřišel, takže se oba paříme a litujeme, že jsme se neoblíkli letněji. Máme hlad. Po návratu domů jdeme do restaurace, která nám byla doporučena majiteli našeho ubytování. Bohužel je zavřená. Večer opět upadáme naprosto vyčerpaní a hladoví.
Kykyryký, kykyryký, bééé, bééé…
Navíc Kája nemá dobrou noc, moc zážitků, které těžko zpracovává. V noci místo spánku chodím po bytě a nosím Karlíka.
Je pondělí a dnes ráno vyrážíme do Malta National Aquarium. Kája je ve svém živlu, pobíhá od akvárka k akvárku. „Ryba“. „Velká ryba.“ Je to sranda. V době Kájovo poledního spánku manžel ještě běhá po krámech a shání bílý lak na nehty, aby zamaskoval ten škrábanec, což se mu moc nedaří, takže shání také odlakovač. No, abych byla upřímná, nevypadá to nic moc.
Na odpoledne jsem naplánovala výlet do rybářského městečka, je to kousek od letiště, kde později musíme vrátit automobil. Manžel má docela dobrou náladu, sděluje, že si dnes na ten výlet vezme čisté tričko a nové kraťasy. Trochu bloudíme a nakonec nás vedu na jedno krásné místo. Jsou tam útesy a krásné koupání. Procházíme to tam. Je tam velká pláň plná děr, vyhloubených od moře. Díry jsou plné slané vody. Kája do nich nadšeně hází kamínky. Střídáme se u něj, abychom si toto krásné místo oba prohlédly. „To jsi dneska vybrala moc pěkně, miláčku“. Dostávám pochvalu, když se jde manžel projít.
Za chvíli je zpět a slyším ono zapovězené: „Ach“. „Co se děje, doufám, že to je pěkné ach, že se dojímáš?“ Ptám se manžela a jen tak letmo se na něj dívám. Hlídám totiž Karlíka, aby nespadl do díry. „Nepřipadá ti na mě něco jinak?“ Podívám se tedy pořádně a vidím, že jsem měla spíš hlídat manžela než syna. Je celý mokrý a navíc měl v ruce mobil, který zahučel přímo na dno té přesolené jámy. Jeho nálada je na bodě mrazu. Nebýt to vše okolo, tak bychom se tomu asi zasmáli, ale takto nám do smíchu moc není…
Jedeme tedy vrátit auto a domů jedeme taxíkem. Volant na druhé straně auta přináší mnohé vtipné situace, když si například chcete sednout dopředu na místo spolujezdce a místo toho skončíte za volant :D. Taxikář to vzal s humorem, asi jsem nebyla první ani poslední, kdo tohle udělal. S manželem už si začínáme myslet, že se nám zde má stát něco fakt hrozného, a proto se nám osud snažil zabránit v odjezdu, jsme tedy moc rádi, že už jsme auto vrátili. Jsme opět unavení a padáme do postele.
Kykyryký, kykyryký, bééé, bééé…
Už to ani nevnímám, díky bohu za sluchátka a relaxační hudbu v mobilu.
Dnes jedeme autobusem do městečka Pepka námořníka. V autobuse potkáváme dva Čechy, kteří mají stejnou cestu. Dáváme se tedy do řeči, když náš hovor přeruší řidič, který nás vyhazuje z autobusu, protože cesta k Pepkově vesničce je uzavřená a on tam nemůže zajet. Musíme tedy pěšky. Je to z jedné části ostrova na druhou, naštěstí je ostrov malý a v tomto místě celkem úzký. Cesta trvá asi dvacet minut, s Kájou déle, protože chce ťapat. Pepkova vesnička je pěkná a je tam vše, co má Kája rád. Nahoře mají bazén s klouzačkami a dole je kamenitá pláž s veeelkou vodou. Zůstáváme tedy celý den. Jako drobné vylepšení bych tam ocenila. Nahoře totiž nemají záchody ani bar, takže stále zdoláváme ten nekonečný kopec a fůru schodů. Restaurace dole nic moc, hnusný hamburger s hnusnými hranolky. Se nedivím, že to ani Kája nejí.
Domů jedeme zase autobusem, cestou přistupují také naši kamarádi s busu. Taková náhoda, nadšeně vyprávějí, co všechno viděli. V Pepkově vesničce byli pouze chvíli a jinak zbytek dne výletovali. Máme hlad, jsme unavení, padáme vyčerpáním do postele.
Kykyryký, kykyryký, bééé, bééé…
Hned ráno Kája mluví o klouzy klouzy, ale my máme jiné plány. Nechceme trávit celý den na pláži, aby to nebylo na Káju moc, tak volíme výlet do městečka, kde bylo to pěkné dětské hřiště. Přece jenom ve mě ještě dříme nějaká naděje, že nás zde může potkat nějaké štěstí, a proto si kupujeme los. Ano, je opravdu výherní – vyhráváme celých 5 Euro! Ve městě si dáme ještě oběd a razíme domů. Na pláž jedeme až odpoledne. Kája už je mnohem odvážnější a chodí sám do vody. Večer se domlouváme, že dáme zítra zase vesničku Pepka námořníka, protože se to tam Kájovi moc líbilo. Nemáme moc energie, takže zase odpadáme.
Kykyryký, kykyryký, bééé, bééé…
Jedeme zase autobusem a na známém místě opět nastupují naši kamarádi z busu. Ve vesničce je to zase fajn, Kája je ve svém živlu. Nabalili jsme si nějakou sváču, kterou jsme snědli už dopoledne. Máme s manželem hlad a oba pokukujeme po Kájovo svačince. Cestou domů jedeme s našimi kamarády z busu, už to začíná být taková tradice. Vyprávějí, jak byli na nádherné pláži. Večer vše balím a chystám na zítra. Musíme odejít do deseti hodin. Naplánovala jsem nám celý den v hlavním městě. Večer ještě připomínám manželovi naše plány, říkali jsme si, že bychom tady mohli „zadělat“ na druhé dítě. „Blázníš! Tady bychom zplodili leda tak satana!“ Tohle byla reakce mého manžela… Víno tedy přelívám do pet lahve a odpadám do postele.
Kykyryký, kykyryký, bééé, bééé…
Do toho má Kája nějakou divokou noc, v noci pláče a ráno vstává brzy. Nechávám manžela ještě dospat, čeká ho náročný den, pak let a pak bude řítit cestou domů. Musí být odpočatý. Jedeme rovnou na letiště, kde necháváme v úschovně kufry, víno pocucávám z petky jako nějaký bezdomovec, jak mi sdělil manžel. Nemůžeme se dohnat s taxíkem, bus nám ujíždí a na nás už je vidět značná nervozita z dnešního odjezdu.
Přes to všechno se dostáváme do hlavního města Malty Valletty. Venku je snad tisíc stupňů, kde je ten vítr z prvních dnů? Kája je naprosto vařený. Procházíme město a cestou do jednoho kostela narážíme na naše kamarády z busu. „Jste nás ráno nenašli v autobuse, tak nás pronásledujete zde?“ :). Také dnes letí domů, ale letí jim to až ve dvanáct v noci. To bych tedy nechtěla, takto pozdě letět. My naštěstí letíme v osm. Takže dáme jídlo a jedeme na letiště. Máme velký předstih, jako první jsme u odbavení a s nadšením jdeme přes pasovou kontrolu. Už se fakt těším domů, jsem unavená, hladová a už pár dní mám tik v oku. Letiště na Maltě je velmi malé, moc toho tam není, jídlo také nic moc. Odlet už se blíží, když… Náš let má zpoždění, nemáme žádné informace, nikdo nic neví, na tabuli se neuvádí, jak dlouho… Tohle už je fakt výsměch osudu. Čas se vleče, na informacích není žádný pracovník, později se dozvídáme, že předpokládaný odlet je v jedenáct v noci. Pokouším se Káju uspat v kočárku, na nápad spinky hají se tváři docela nadšeně, udělala jsem mu příkrm. Chodím a zpívám. Míjím další maminky, které se pokouší svá dítka uspat, v kočárku nebo nosítku. Všechny naše snahy jsou marné, děti se proti nám spikly. Takovou konstelaci přetažených dětí a rodičů jsem dlouho neviděla. Dáváme se do řeči s další rodinkou, říkají, že měli zpoždění už cestou na Maltu, což bylo dobře, protože přijeli na letiště pozdě a díky tomu stihli let… Má to někdo ale štěstí. Manžel se pokouší trochu spát, ale marně. S humorem sděluje, že bychom zase mohli potkat naše kamarády z busu. K tomu naštěstí již nedošlo a v půl dvanáctý konečně odlétáme. Jedinou výhodu toto mělo, že Kája byl tak hotový, že usnul na mě v letadle ještě před odletem. Prospal celý let a pak cestu autem domů. Přežili jsme to, manžel se chudák celou cestu štípal do stehna, aby byl bdělý.
Je sobota, jsem pořád vyčerpaná a hladová, doma nic není k jídlu, asi se půjdu najíst k sousedům :D. Jako ano, mohla bych dojít nakoupit, ale na to nemám sílu. Manžel odjel na svatbu kamaráda, chtěla jsem původně jet také. Bylo by fajn se pořádně najíst a odreagovat, ale raději zůstávám doma. Na Karlíka to bylo poslední dny fakt hodně, chci, aby byl v klidu. Udělala jsem dobře, večer je unavený a usíná velmi rychle. V noci má špatné sny, pořád se budí a pláče.
Konečně jsem se vyspala, je pondělí ráno a manžel mě nechal dospat. Tak že by se to už obracelo k lepšímu? 🙂 Nebo že by ne? Kája má teplotu a zase zvrací. Modlím se, ať to není druhá fáze klíšťové encefalitidy. Hned vyrážíme k doktorce a na odběry. Výsledek bude za týden…
Kája teďka spinká a nás čeká psaní mnoha reklamací a pokusy získat nějaké peníze zpátky. To byla tedy dovolená a to jsem si myslela, že horší dovolenou než v bordelu, kam mě manžel ještě za svobodna vzal, už nezažiju. Mimochodem to bylo omylem, on nevěděl, že je to bordel a taky že to hygiena zavřela. Ale tento příběh zase někdy jindy…
Až někdy budete muset zrušit/odložit dovolenou kvůli nemoci, nebo až vám uletí letadlo nebo budete mít zpoždění nebo se vám přihodí jiné různé patálie, vzpomeňte si na mě a vezte, že zase bude líp ;).
Také máš zážitek, se kterým by ses chtěla podělit s ostatními? Napiš mi 😉
Hlavni je, ze jste dovolenou vsichni prezili!! 😉 V nekterych pasazich jsem se uprimne zasmala, ale nikterak skodolibe, spis jsou to jak historky pro Bakalare 😄
Palec hore a pis dal, rada si zas neco prectu 😉👍
Peti, děkuji za komentář a jsem ráda, že to i pobavilo. Vím, že se tomu s manželem také jednou zasmějeme :D.