Mému synovi Kájovi jsou dva roky. Asi ve třech měsících jsem s ním začala chodit na takové hrátky pro děti. Jako ne že on by něco takového potřeboval, ale já chtěla být v kolektivu maminek, jelikož jsem celé těhotenství strávila na rizikovém a navíc těžká doba covidová, takže mi trochu sházel sociální kontakt. Kája byl vždycky velký objevitel a zvědavý klučík a proto, jakmile byl schopen nějakého pohybu, už jsem ho u sebe nemohla udržet. Vždycky jsem pozorovala, jak jiná batolátka pěkně sedí na své mamince, způsobně dělají „paci paci“ a můj Kája si třeba mezitím zkoumal dveře, zeď nebo cokoliv jiného. Ne že by ty věci jako paci paci, nebo ťukání s míčky o sebe neuměl, jen to prostě nikdy nedělal na povel. Přiznám se, že mne to z počátku mrzelo, když jsem viděla ostatní maminky, jak si to užívají a jakou mají radost, že mají tak šikovná dítka.
Kájovi se také vyhnulo takovéto separační období, takže jsem u něj nezažila, že by třeba brečel, když se od něj vzdálím. Naopak on se ode mě vzdaloval velmi často a rád. Když začal lézt, tak i venku byl schopen ulézt obrovské vzdálenosti. Někdy jsem se i schovala a čekala, co bude, zda mne bude postrádat. Ne, lezl si dál svojí vytyčenou cestou.
V roce a půl jsme začali docházet do jiné organizace na sportovní přípravku pro děti v rozmezí věku 1 až 3 roky. Byla tam velká tělocvična a měli tam skvělé opičí dráhy. Počátky nebyly jednoduché. Obecně si všímám, že má Kája mnohem radši menší kolektiv, což zde není. Bylo pár lekcí, kdy mi proplakal a vztekal se. I v rámci jiných situací doma už vím, že u něj nejde nic na sílu, ba naopak se ještě víc zabejčí a já s ním nic neudělám. Naopak se těmto situacím snažím vyhnout a v rámci možností má docela svobodu a možnost volby, co chce dělat. Raději tedy vysvětluji, objasňuji, dopředu ho upozorňuji, co se bude dít. Za dva roky jeho života jsem se naučila ohromné trpělivosti (z naprosto netrpělivého člověka). Na zadek ještě nedostal, asi dvakrát jsem ho plácla přes prsty a ani na to nejsem pyšná. Bylo to totiž naprosto zbytečné. Jistě, když se rozhodne bojkotovat na přechodu, tak ho zkrátka čapnu a odtáhnu. Nebo i doma, když ho párkrát upozorním, že se budeme oblékat, tak nečekám vždy, až přijde sám a udělám, co je potřeba. Ale většinou to vezme pak v pohodě, protože už jsem ho několikrát upozornila a on to ví, jen zrovna není ochoten to akceptovat. Tímto ale zároveň nemohu vyloučit, že v budoucnosti nedostane na prdel a ani jiné rodiče za toto neodsuzuji, jen to neberu jako hlavní výchovný nástroj. Můj manžel s tímto souhlasí, ba naopak bych řekla, že on je ještě více benevolentní ve výchově než já.
Na cvičení teď Kája chodí rád, ale stále nedělá, co ostatní děti. Je tam nějaký „režim“, kdy na začátku děti a maminky sedí na pódiu a čte se docházka. Zde již nastává problém, ne že bych to nezkoušela, aby u mě seděl, ale on zkrátka nechce. Občas přijde sám, ale já ho už ani nenutím. Na začátku si ho k sobě vezmu, ale pak ho nechám odejít. Ano, mohla bych ho „spacifikovat“ a postavit „do latě“, aby poslouchal, ale přijde mi to zbytečné, držet tam násilím řvoucí dítě, jenom proto, aby dělalo to, co chci zrovna teď já. On chce objevovat svět a tohle ho zdržuje a nemyslím si, že tam je z toho důvodu, abych ho stále umravňovala, ale pro legraci a zábavu. Navíc nedělá nic špatného, nikomu neubližuje, nic neničí. Kája je obecně mimořádně hodné a klidné dítě. Nemá problém se sám zabavit, není hlučný, neubližuje jiným dětem.
Bohužel samozřejmě tím, že je jediný (občas jsou tam i další neposedové, ale ne vždy), tak tam kazí morálku a vidím, jak ostatní matky musí své děti více pacifikovat, aby také nešly objevovat. Takže se občas potkám s nepříjemným pohledem, který jako by říkal: „Srovnej si ho“. Zrovna ten den tam právě jedna maminka takto držela řvoucího kluka, který chtěl jít za Kájou. Maminka ho ale „umravnila“. Mimochodem tuto maminku již pozoruji delší dobu a vlastně nevím, proč tam chodí. Vůbec jí to nebaví, tváří se buď dost naštvaně nebo znuděně. Na své dítě se neusměje a naopak ho stále peskuje, aby dělal, to, co má: „Vem ten míček! Támhle ho odnes! NE! Ten míček je modrý, tak ho dej do modrého košíku!“. Nevím, zda toto má být smysl takovýchto hrátek pro děti.
Po úvodu začaly různé hry, kdy děti nosily plyšová zvířátka. Kája tuto část občas absolvuje, občas ne, jak se mu chce. Dneska narazil na plyšovou berušku. No jo, beruška. Ty on rád. Od té doby neexistovalo nic jiného. Už tam jen chodil a létal si s beruškou, bylo to fakt kouzelný :D. Já ho opět nechala, věděla jsem, že ho dřív nebo později přestane bavit a já ji zase vrátím na místo, určitě jsem neměla v plánu ji ukrást a zvířátek tam bylo opravdu dost, takže nikomu do počtu v ten okamžik nescházela. Pak byla pauza a jak jsem předpokládala, Káju už beruška nezajímala. Při opičí dráze jsem ji tedy odnesla na správné místo. Trenérka se poté ještě ujišťovala, kde ta beruška je, asi se bála, že „odletí“ s námi domů.
Podle mého názoru prima dopoledne. Děti si pohrály a nikdo se nepopral. Toto cvičení jsem později rozebírala s mojí blízkou osobou. Ona mi sice opatrně, urazit mě určitě nechtěla, ale přesto sdělila, že by to udělala stejně jako výše zmíněná maminka. Navíc by svého syna tam nenechala takto volně chodit, když „má“ sedět při docházce. I za cenu toho, že by řval a případně dostal na prdel. Sdělila mi toho více, vše už si samozřejmě do detailu nepamatuji, ale zkrátka jsem z toho pochopila, že jsem ve výchově příliš benevolentní.
Musím říct, že mě to docela zamrzelo. Jedna věc je, co si myslí cizí maminky a druhá, co si myslí moji nejbližší. Přitom si nemyslím, že bych jela nějaký styl „volné výchovy“. Toto se mi vážně příčí, určitě nenechávám své dítě dělat si naprosto, co chce. Dávám mu hranice, jen jsou možná trochu dál než mají jiní rodiče. A pokud by můj syn někomu ubližoval, ničil atd., tak mu v tom samozřejmě ihned zabráním. Jsem však toho názoru, že i s dvouletým dítětem se dají dělat kompromisy, proč by měl tančit, jak dospělý píská jen proto, že je dítě.
Tento rozhovor mi nasadil obrovského brouka do hlavy a vlastně mě to i trochu naštvalo. Což se projevilo negativně vůči mému synovi, kterého jsem začala bezdůvodně peskovat. Také jsem zbytečně vyjela na synovce kvůli jedné hlouposti. On za mnou pak přišel a udělal mi malá. Ty děti jsou zkrátka mnohem moudřejší než si myslíme. Já jsem si to musela nějak v sobě zpracovat a dospěla jsem k názoru, že svoji výchovu nezměním.
Já neříkám, že tak, jak to dělají jiní, je špatně, dělají to tak, jak to zase cítí oni. Napadá mě ještě otázka, co by se stalo, kdyby ho ta maminka pustila. Řekla by mu třeba: „Ty si zvědavý a chceš se jít podívat, co tam chlapeček dělá? Tak jdi a zase se vrať.“ Třeba by to vedlo k anarchii a všechny děti by všem mámám utekly a třeba ne. To se asi nikdy nedozvíme :D. Nikdo vám nikdy neřekne, co je správné a co ne. Důležité je dělat to nejlepší, co si myslíme, že je pro nás i pro naše děti. Jen rodič zná své dítě nejvíc. Každý rodič dělá chyby a to je v pořádku. Děti se potom snaží ty chyby napravit a mají motivaci dělat věci jinak.
PS: Pokud čteš tyto řádky moje milá (alespoň se uvidí, jestli sleduješ můj blog :D), tak se ti omlouvám, doufám, že jsem tě neurazila nebo nenaštvala. Jsi trochu starší než já, možná i proto jsem k tobě vždy vzhlížela a chtěla být jako ty. Určitě bych nikdy nezpochybnila tvoji výchovu, vlastně nic, co děláš. Obdivuji tě, za to všechno, co jsi dokázala, jsi skvělá máma, která levou zadní zvládá kluky, domácnost i práci. Ale v tomto se zkrátka neshodneme, ale to nevadí. Mám tě ráda.
Líbil se Ti článek? Pojď za mnou do skupiny, kde se můžeš v bezpečném prostředí na cokoliv zeptat, dáváme si tipy, radíme si a pravidelně tam přidávám rozhovory na zajímavá témata týkající se rodičovství a dětí.
