Jako každý den, tak i dnes, vyrážím se svou tříměsíční dcerkou na procházku s kočárkem. Procházky máme obě rády, venku mi pěkně spinká, tedy do chvíle, než dostane hlad a to je poměrně často. Již od narození je pěkný jedlík. Já kojím a nedělá mi ani problém kojit venku. Jenže teď je pěkná zima, tudíž se mi nechce se někde obnažovat. Vyřešila jsem to tedy kratšími procházkami v rámci okolí baráku, abychom se mohly, v případě potřeby, rychle vrátit.
Takže jdeme na to, dcerka je dnes v docela dobrém rozmaru. To je dobře, protože to oblékání není nic příjemného pro ni ani pro mě. Ještě čepička a narvat ji do kombinézy. Uf… A do výtahu. Už jsme konečně před barákem, dnes je opravdu chladno… Vyrážím na svoji obvyklou trasu. Vypadá to, že dcerka již usíná. Zapínám tedy hudbu do sluchátek.
Ale co se děje?
Dcerka začíná pokňourávat. Ty máš zase hlad? Vždyť jsme teprve kousek od baráku. Takže zase domů, do výtahu, do bytu, svlékat, nakojit oblékat… Bože… Něco mne však napadá, zrovna jsme minuly lékařský dům, kam chodíme s dcerkou k pediatričce. Je to středně velké zdravotní středisko, kde je více lékařů. Dole u vchodu je pěkná kočárkárna. Sice je to takový ten sklípek s menšími okénky, ale je tam celkem příjemně a teplo.
Zalézám si za roh, kde se mohu i pohodlně usadit. Dcerka je konečně nakojená a spokojená, vypadá to, že každou chvilku usne. Paráda, tak to mám před sebou alespoň hodinu příjemné relaxace. Trochu jsem se zasnila, když najednou…
Cvak!!!
Co to bylo za zvuk? Obléknu se a ať už jsme venku. Ale! Dveře jsou zamčené. No to snad ne!
POMOC!!! To je první, co mě napadlo, ale vypadá to, že dotyčný, který mě zde zamknul, už je pryč..
Budu muset vymyslet nějaké jiné řešení. Takže jsem zamčená v kočárkárně mojí doktorky. Mám sebou přece telefon, zavolám jí a ona mne odemkne. No jo, jenže nemám data. Zatracená videa na youtube! Plán B, zavolám manželovi, který je sice v práci, ale určitě mi ochotně a rychle pomůže.
Po asi pěti minutách, kdy se mi konečně podařilo mu vysvětlit, co se vlastně stalo a pak po dalších deseti minutách, než se přestal hlasitě smát, jsem konečně položila telefon a čekám na záchranu.
Tik, tak…
Uběhlo dalších patnáct minut a nic… Jak to? Jak dlouho mu zabere jeden telefonát? Volám mu, ale má obsazeno. Super, takže každou chvíli mě někdo odemkne… Pořád nic… Začínám být naštvaná. Klid, dýchej, aspoň, že to dítě je hodné. Je napapaná a usnula a já tady sedím zamčená ve sklepě…
Chce se mi brečet, ale udržím se… Konečně, volá manžel. S nadšením zvedám telefon, ale nemá pro mě dobré zprávy. Obvolal všechny lékaře v celém domě, jenže je pátek odpoledne a všichni ordinují dnes do dvanácti. Už tam nikdo není. Co teď? Navrhuje, že zavolá hasiče. COŽE? Budou mě vyprošťovat hasiči? Jak jim asi tohle vysvětlím… Ta ostuda… Tohle si necháme jako krajní řešení, žádám ho, ať ještě zkouší volat.
Já se mezi tím rozhlížím po místnosti. Nic moc tady není. Co třeba to malé okénko? To ne, tím se neprotáhnu, navíc jsou tam mříže. Po pár minutách se ale přece jenom pokouším okénko otevřít. „Pomóc,“ volám tiše, abych nevzbudila dcerku. Venku je ticho, nikdo nikde. V místnosti nacházím koště… Že bych jim tady aspoň uklidila?
Po dalších pár minutách beru koště a mávám s ním skrz mříže. Zase nic… Navíc mě začíná bolet ruka. Manžel se neozývá, tak to asi vidím na ty hasiče… To už jsem fakt zoufalá a pláču… S myšlenkami, že tu budu navždy dojídám zbytek sušenky, kterou jsem našla v kočárku. Nevím, jak dlouho to tam bylo a je mi to jedno… Dcerka už se za chvíli probudí a bude mít zase hlad… Najednou uslyším nějaký zvuk z venku. Hned skáču k okýnku a beru své oblíbené koště. Mávám a volám o pomoc.
Překvapená postarší paní se mne ptá, co se děje. Sděluji jí moji choulostivou situaci. Paní se tváří velmi chápavě a slibuje mi pomoc.
Tak s nadějí čekám… A zdá se to být nekonečně dlouhá doba, když konečně slyším ten krásný zvuk odemykání zámku. Za dveřmi stojí ta stará paní a taky moje dětská lékařka, která se tváří velmi překvapeně. Omlouvám se a vysvětluji jí se slzami v očích, co se mi stalo. Je moc milá a utěšuje mě. Dodává, že jsem měla obrovské štěstí, že již tu být dávno neměla, ale musela dnes něco dodělávat.
Stydím se a utíkám rovnou domů, stejně už se mi dcerka budí zase na mléko. Nějakou dobu ještě přemýšlím, zda mám změnit dětskou lékařku, ale nakonec tuto myšlenku pouštím, co kdybych zase v budoucnu potřebovala dcerku někde nakojit :D.
Tuhle historku mi zaslala jedna mladá maminka. Moc jí za to děkuji.
Také máš zážitek, se kterým by ses chtěla podělit s ostatními? Napiš mi 😉
